Krepitus (mytologie)

Crepitus je údajný římský bůh nadýmání. Je nepravděpodobné, že by byl Crepitus někdy skutečně uctíván. Jediný starodávný zdroj tvrzení, že takový bůh byl někdy uctíván, pochází z křesťanské satiry. Jméno Crepitus stojící sám by bylo v latině nedostatečným a nepravděpodobným názvem pro takového Boha. Bůh se však objevuje v řadě významných děl francouzské literatury.

Římské veřejné toalety z Ostia

zdroje legendy

původ mýtu je poněkud nejasný, protože je možné, že existence tohoto boha je vynálezem satiristy. Pro toto božstvo se neobjevuje žádný starodávný polyteistický zdroj.

nejčasnější zmínka o Bohu nadýmání je jako egyptský, ne římské božstvo. Toto pochází z nepřátelského pera autora uznání pochybně připisovaného papeži Klementovi I., ve kterém se uvádí, že:

alii… crepitus ventris pro numinibus habendos esse docuerunt.“jiní (mezi Egypťany) učí, že střevní hluk (latinsky: crepitus ventris) by měl být považován za boha.“

je nepravděpodobné, že by Clement I. byl autorem existujících uznání; tyto jsou dochované hlavně v latinském překladu, pravděpodobně z původní řečtiny, vyrobený Tyrannius Rufinus na konci čtvrtého nebo počátku pátého století. Průchod Pseudo-Klement stojí v západní křesťanské tradici satiry proti rozmanitosti menších božstev uctívaných klasickými pohany; podobné pasáže existují ve městě Božím od svatého Augustina z hrocha a Tertullianova Ad Nationes.

Robert Burton v anatomii melancholie zmiňuje Boha Crepitus Ventris mezi řadou dalších božstev údajně uctívaných v klasickém starověku:

Lilius Giraldus opakuje mnoho svých obřadů: všechny náklonnosti mysli byly dosud účtovány bohy, milovat, a smutek, ctnost, čest, svoboda, contumely, drzost, měli své chrámy, bouře, roční období, Crepitus Ventris, dea Vacuna, dea Cloacina, byla tam bohyně nečinnosti, bohyně průvanu, nebo jakes, Prema, Premunda, Priapus, oplzlý bohové, a bohové pro všechny kanceláře.

Burton cituje dílo nazvané Syntagma de Diis („Kompendium bohů“) Liliuse Giralduse jako jeho zdroj existence takového Boha; tímto odkazem Burton pravděpodobně myslel Giraldus ‚ Historia de diis gentium („historie pohanských bohů“); ale protože Burton psal v tom, co nazval „extemporejským“ stylem, quicquid v buccam venit („cokoli mu přišlo do hlavy“), Burtonovy citace a odkazy nejsou vždy spolehlivé. Vzhledem k Burtonově smíšenému latinskému a anglickému stylu nemusí tato pasáž říkat, že existoval Bůh jménem „Crepitus Ventris“ (latinsky „střevní hluk“), ale pouze to, že existoval Bůh střevního hluku. Latinské slovo crepitus navíc neznamenalo výlučně zvuk generovaný střevním plynem; odkazovalo se na vrzání, sténání, klepání a jakýkoli nepopsatelný hluk obecně. V Božím městě, Augustine jinde odkazuje na crepitus cymbalorum, řinčení činelů. Lékařský žargon dává jméno crepitus vrzání nebo praskání zvuků kloubů. Latinské slovo pro „prd“ je pēdere.

Voltaire v pasáži svého filozofického slovníku věnovaného měnícím se pojmům božstva zmiňuje řadu skutečných nebo údajných římských božstev méně vznešeného postavení:

La déesse des tétons, dea Rumilia; la déesse de l ‚ action du mariage, dea Pertunda; le dieu de la chaise percée, deus Stercutius; le dieu Pet, deus Crepitus, ne sont pas assurément bien vénérables. . . Il est sûr que deus Crepitus, le dieu Pet, ne donnait pas la même idée que deus divum et hominum sator, la source des dieux et des hommes. „Bohyně prsou, dea Rumilia; bohyně manželského aktu, dea Pertunda; Bůh toalety, deus Stercutius; Bůh prd, deus Crepitus, určitě nebyly docela předměty úcty. . . Je jisté, že deus Crepitus, Bůh prd, nedal stejný druh myšlenky jako deus divum et hominum sator, tvůrce bohů a lidí.“- „Polyteismus“, vstup do filozofického slovníku Voltaire.

těmito pasážemi se podstatné jméno Crepitus pohybuje od společného podstatného jména k vlastnímu podstatnému jménu. Předchozí úřady pouze tvrdily, že starověcí polyteisté, ať už Egyptští nebo římští, uctívali Boha střevních zvuků. Možná v Burtonově zmínce a určitě ve Voltaire je Crepitus jméno Boha plynatosti.

In Baudelaire

Baudelaire kritizoval potřebu náboženství i průměrnost neopaganských umělců v textu s názvem “ L ‚ École païenne „(„pohanská Škola“):

Pastiche! pastiche! Pravděpodobně jste někde ztratili duši, na nějakém špatném místě, takže procházíte minulostí jako prázdná těla, abyste vyzvedli nové ve starověkém detritu? Co očekáváte od oblohy nebo od hlouposti publika? Dost štěstí na to, abys pozvedl ve svých podkrovních oltářích Priapovi a Bacchovi? Nejlogičtější z vás bude nejvíce cynický. Některé povznesou k Bohu Krepitovi.“Pastiche! pastiche! Všichni jste jistě někde ztratili svou duši, na nějakém špatném místě, abyste nyní procházeli minulostí jako vyprázdněná mršina a snažili se ji vyzvednout ze starověkého detritu, když na ni narazili nahodile. Ty ne? Co čekáte od nebes nebo pošetilosti veřejnosti? Mohlo by to být bohatství natolik oteklé, že byste pozvedli oltáře Priapovi a Bacchovi na vaše mansardové střechy? Nejsrozumitelnější z vás budou ti nejcyničtější: vychovají ji na počest boha Krepita.“

ve Flaubertovi

Gustave Flaubert na základě Voltairova účtu vložil nezapomenutelný projev do úst údajného božstva Crepitus v Pokušení svatého Antonína:

CREPITUS: Moi aussi l ‚ on honora jadis. Dostal jsem úlitby. Byl jsem Bůh! Athénský mě oslavoval jako znamení štěstí, zatímco oddaný Římský mě proklel pěstmi a papež Egypta, zdržující se fazolí, se třásl mým hlasem a bledl mým zápachem. Když vojenský ocet kapal na neoholené vousy, hodovali jsme na žaludy, hrášek a syrovou cibuli a kozu v kusech vařenou v žluklém másle pastorů, bez obav o souseda, pak se nikdo neobtěžoval. Pevné potraviny dělaly hlasité trávení. Na sluníčku venkova si muži pomalu ulevovali. Měl jsem své hrdé dny. Dobrý Aristofanes mě doprovodil na jeviště a císař Claudius Drusus mě přiměl sedět u svého stolu. V laticlavech patricijů jsem obíhal majestátně! Zlaté vázy, jako tympány, se pode mnou ozývaly; – a když bylo plné moray úhořů, lanýžů a koláčů, Pánovo střevo se třeskem vyčistilo, Pozorný vesmír se dozvěděl, že Caesar večeřel! „Jednou jsem byl poctěn. Byly mi uděleny úlitby. Byl jsem Bůh! „Athéňan mě kdysi oslavoval jako oblíbené znamení, zatímco zbožný Říman mě proklel zvednutými pěstmi a papež Egypta, abstinent od fazolí, se třásl mým hlasem a bledl mým zápachem. . . „Když armádní ocet stékal po neoholených vousech, když si muži pomáhali žaludy, hráškem a syrovou cibulí a vařili nakrájené kozí maso v pastýřském hodnostním másle-nevadí sousedovi-nikdo se za mě nestyděl. Pevná jídla vyrobená pro zdravé trávení. Na slunci venkova, muži se ve svém volném čase uklidnili. . . „Měl jsem své slavné dny. Veselý Aristofanes mě postavil na jeviště a císař Claudius Drusus mě nechal sedět u svého stolu. Udělal jsem kola majestátně v laticlaves patricijů! Zlaté nádoby se pode mnou rozezněly jako kettledrumy — a když se plněné lamprey, lanýži a paštikami, střevo mistra se hlučně vyprázdnilo, Pozorný vesmír se dozvěděl, že Caesar večeřel!“

moderní vynález

zatímco se Flaubert dozvěděl od svého přítele Fréderica Baudryho, který zase konzultoval Alfreda Mauryho, že „chudák Deus Crepitus neexistuje; je to moderní vynález“, jeho text se mu natolik líbil, že ho opustil. I když je nepravděpodobné, že by Bůh Crepitus někdy existoval, scéna z Aristophanes je pravá; v oblacích Athéňané porovnávají hrom se zvukem nebeské plynatosti.